Dokonce se tam objevují i první referenční obrázky, které nám v hlavách zůstaly až do dnešních dnů. Začal se rodit projekt o vrcholovém sportu. O lásce, která nás s bráchou spojuje. Brácha je studnice sportovních událostí, zpráv, příběhů, výsledků, jmen a taky má spoustu vlastních zkušeností. Bylo to ideální spojení.

Za těch 16 let, co s bráchou jsme v Putyce, jsme se často bavili o tom, jaká představení chceme dělat, kde je chceme hrát a s jakým režisérem chceme spolupracovat. Nikdy jsme ale spolu netvořili představení.

A je to skvělý. Je skvělý, že po společných 42 letech života objevujeme zase něco nového. Přišlo nám to oběma hrozně silný téma hned na začátku. Věděli jsme, že sport je univerzální, že rezonuje v každém koutu naší planety. Vůbec jsme ale netušili, kam nás takový projekt dostane.

To znamená dva až tři projekty. Vím, že v roce 2019 jsme ale cílili hlavně na St.art. Hledali jsme někoho, kdo bude mít zkušenosti s pozemní akrobacií a tancem. Mělo to na tom být postavené. Jen tělo a prázdný prostor. Viděl jsem v tom největší potenciál. 

Hned mě zaujali lidé jako byl Nat Withingam nebo Gabbie Cook, ale taky Nemanja, Kurtis Garcia, nebo Ricardo Castaneyra. Teď, když to píšu, tak jsem si uvědomil, na jaký další projekt to bylo. Byly jím Cesty, projekt, kterým jsme měli oslavit 10 let historie naší company.

Zpátky ke St.artu. Konkurz probíhal tak, jak jsme se v posledních letech naučili.

Tři intenzivní dny, během kterých se vždycky snažíme navázat s umělci osobní kontakt, snažíme se je co nejvíc poznat a objevit, jestli se naše chemie dokážou prolnout a navzájem se inspirovat.

V roce 2019 to byl extrémní konkurz. Přihlásilo se víc než 550 lidí z celého světa. Vybrali jsme jich 100 a pozvali jsme je k nám do divadla, do Prahy.

To už jsme sice zažili, ale co bylo výjimečné, že se všem podařilo za tři dny vytvořit kolektiv, kde si všichni navzájem přáli, nebyli kompetitivní, respektovali se a toužili společně objevovat a navzájem se inspirovat. 

Poslední večer probíhala poslední hromadná improvizace. Nechal jsem na jevišti barvy, papíry, štětce, dřevo, igelitky a cirkusový equipment. To, co se stalo, daleko předčilo moje očekávání. Kurtis Garcia místo aby spolu s barvami použil papír, rozhodl se využít vlastní tělo. Za 10 minut se celé divadlo ocitlo pod nánosem několika litrů barev. Byly všude, na podlaze, stěnách a hlavně na stovce umělců, kteří tak vytvořili společný obraz o svobodě a touze překračovat hranice.

Cítil jsem ohromné vzrušení z toho, co bychom s touhle partou mohli dokázat.

Zarezonovala ve mně taky Helena Nováčková, která je od té doby kmenovou členkou naší company. Ukázala neuvěřitelnou odvahu, odhodlání, zabejčenost a taky křehkost.

Začal se mi rýsovat finální cast. Byl složený pouze ze zahraničních umělců. Začali jsme připravovat zkoušení. Na přípravy jsme si dávali dva roky.

Ale s čím nikdo nepočítal byl covid. Ten změnil úplně všechno.

Tehdy to nebylo možné ani pro Cesty ani pro St.art. Nás se ale ten nápad držel tak silně, že jsme hledali jakoukoliv možnost, abychom St.art přivedli k životu.

Společně s Viktorem Taušem jsme vytvořili projekt Film Naživo. Natáčeli jsme s různými pražskými i regionálními divadly už hotová představení, ale i nové premiéry. Unikátní projekty jsme natáčeli živě, na jednu filmovou kameru.

Později se otevřela divadla, i když stále se spoustou omezení. A my jsme společně s projektem Bez frází přišli s nápadem propojit profesionální sportovce a náš soubor a udělat představení, které se odehraje nejen pro živé publikum, ale bude se taky živě natáčet.

Čas, který byl v té době na přípravu, se blížil několika dnům, takže jsem vytvořil jednoduchý koncept, který by nám ale i tak umožňoval experimentovat a hledat, kde jsou hranice mezi sportem a uměním.

V první půlce představení jsme nepoužívali žádné divadelní osvětlení, žádnou hudbu, žádný divadelní kostým. Cílem bylo vytvořit prostor připomínající tréninkovou halu, kde můžeme vidět, jak se jednotliví sportovci připravují na závod nebo jak probíhá jejich tréninková rutina. 

Diváci měli možnost vidět atleta Jana Velebu, MMA zápas Juráček vs. Hošek, skoky na trampolíně Novák, Sult a Dufek, gymnastiku od Boltnara, sportovní aerobic Komarovova, akrobatickou gymnastika Jany Smolíkové a TJ Bohemians, moderního pětibojaře Davida Svobodu, basketbalistku Kateřinu Elhotovou, hokejistu Michala Trávníčka a kordistu Jiřího Berana.

Každý sportovec přišel ve svém tréninkovém oblečení a měl svůj čas a prostor na svůj dril. Bylo to v divadelních kulisách samo o sobě neuvěřitelně silné.

Když jsme prošli všechny sportovní disciplíny, pozval jsem na jeviště Michala Šafáře, profesora z olomoucké univerzity, kondiční trenérku Věru Brucknerovou a Jiřího Dostála, sportovního lékaře. Následovalo pásmo asi dvacetiminutového rozhovoru, kde jsme se snažili pochopit svět vrcholového sportu 21. století. Co se odehrává v hlavě sportovce a jak se můžou dál posouvat lidské možnosti.

Věra Brucknerová ukázala na figurantovi, našem synovi, speciální trénink bodytec. Matyáš oblékl speciální overal, vestu a kalhoty. Z celého obleku vedly dráty do řídicí jednotky. Každých 7 vteřin mu do těla pulsoval elektrický výboj. Po deseti minutách takového tvrdého kondičního tréninku Matyáš v naprosto tiché atmosféře divadla podával extrémní výkon. Slyšeli jsme každý výdech a nádech, cítili napětí ve svalech a přicházející únavu.

Najednou se v sále zhaslo. Rozsvítila se divadelní světla. Na jeviště přišel smyčcový kvartet a začal hrát. Klasickou vážnou hudbu. Jenže my jsme se dostali do stejné situace jako před hodinou. Následovaly všechny tréninkové rutiny, jenže ve světlech a za doprovodu živé hudby, navíc v kostýmech. Koukali jsme na to samé, a přitom jsme viděli něco úplně jiného. Koukali jsme stále na sport, nebo na umění? Kde je ta hranice? Záleží, jak se na to chcete koukat právě vy. Pro mě byla vlastně první půlka mnohem silnější. Protože na tu druhou jsem zvyklý. Je to pro nás denní chleba. Je pravda, že pro sportovní publikum, které tvořilo asi polovinu sálu, byla silnější druhá půlka. Protože oni na sport takhle nekoukají, nemají možnost ho takhle vidět.

Ten výsledek byl nad očekávání silný. A nám se potvrdilo, že máme jít tímhle směrem, že i tenhle jednoduchý koncept dává smysl. 

Na tomhle projektu se podíleli vrcholoví sportovci, kteří stále byli ve své kariéře aktivní. Už jenom dát je dohromady na jeden den zkoušení a jeden den hraní bylo produkčně velmi složité.

Ta jejich autenticita se ale nedá zahrát. Když jsme se poprvé potkali se všemi na jevišti našeho divadla, tak nikdo moc nevěděl, do čeho jde. Nikdy se nic takového se sportovci nedělalo. Koukali na nás trochu jako na blázny. Ten první den jsem musel být extrémně připravený a soustředěný, abych všechny dokázal pro naši myšlenku nadchnout. Já jsem viděl ten výsledný tvar, včetně světel, kostýmů a hudby, ale oni ne. Zkouška pro ně musela být velké prozření, žádná divadelní magie. Vše se jen krokuje a značkuje, dělají se hrubé obrysy, aby se všichni orientovali. Všude kolem běhali produkční a osvětlovači, zvukaři a také celý filmový tým. Byl to extrémní adrenalin.

Občas se to podaří, že všechny věci na poslední chvíli zaklapnou, že se stane ten magický moment. A tady se to stalo. Všichni byli dojatí. Ty e-maily, které jsem dostal po premiéře a zároveň i derniéře, si budu pamatovat navždy.

Byl to riskantní projekt spojit tyhle dva světy dohromady, ale možná právě proto, v jaké situaci jsme se všichni nacházeli, kdy jsme hledali propojování, kdy jsme daleko více chtěli sdílet emoce s lidmi kolem nás, kdy jsme byli vděční za jakoukoliv příležitost, tak tenhle projekt získal na síle. A jak jsem řekl na začátku, tahle covidová verze mě přesvědčila v tom, že jdeme správným směrem.

Když jsem na scéně viděl autentické sportovní vybavení, když jsem slyšel českou státní hymnu, když jsem viděl na jevišti olympioniky, mistry republiky, reprezentanty s lidmi z naší company, tak jsem byl normálně dojatej. Z tohoto projektu zbylo pár fotografií a vzpomínky, jinak nic. Viktor se rozhodl, že po covidu všechny záznamy z projektu Film Naživo smaže. Měl to být přenos živé kultury během covidu, a tak jako živá kultura nám zůstane jen ve vzpomínkách a emocích, tak je to i s tímto projektem. I když se natáčel.

Velkou část týmu jsem chtěl mít ale lokální, na rozdíl od roku 2019. Z konkurzu vzešla polovina obsazení Rest in Euphoria a dva členové do St.art. Obsazení mělo konkrétní obrysy a já jsem začal stavět realizační tým. Věděl jsem, že se chci opět opřít o scénografku Pavlu Kamanovou, se kterou v posledních letech spolupracuju asi na nejvíce projektech. A Kristinu Záveskou, moji ženu, která dělá k devadesáti procentům našich inscenací kostýmy. Byl jsem si také jistý light designem od Karla Šimka, protože mi dodává při práci neuvěřitelný klid. Jeho klid a uvažování mi pomáhají některé věci formulovat a díky němu se také nebojím svěřit mu celé představení. 

Neváhal jsem oslovit Jozefa Fručka a Lindu Kapetaneu na choreografickou spolupráci. Zažili jsme spolu dva absolutně klíčové projekty, Dolls a Black Black Woods. Tentokrát jsem jim nenabízel pozici režie, ale choreografie, což pro tvůrce jejich typu není vůbec jednoduché přijmout. Oba jsou nejen skvělými performery a choreografy, ale také režiséry. Věděl jsem, že Jozef i Linda mají sportovní minulost v basketbalu a sportovní gymnastice, že ke sportu vedou svoji děti a že mají svoji metodu Fighting Monkey, která tyhle dva světy krásně propojuje. Zbývala hudba, grafika, produkce. Ale základní skelet byl postaven.

Jenže se začal rozpadat cast. Ještě před tím, než jsme vůbec začali zkoušet, oznámil odchod z hereckého obsazení Ange. To se opakovalo ještě několikrát a čím vícekrát se to stalo, že projekt někdo opustil, tím bolestivější to bylo.

V roce 2023 jsem si uvědomil, že bych rád do projektu obsadil naši young blood, kteří s námi byli od roku 2019, ale já jsem s nimi za celou tu dobu vlastně netvořil regulérní projekt. Buď kvůli pandemii nebo válce a s tím spojenými přesuny a projektů. Chtěl jsem dělat s Helenou Nováčkovou, Šárkou Říhovou a Martinem Kadrnožkou. Touto trojicí jsem si byl naprosto jistý. 

Z konkurzu v roce 2023 jsem byl okouzlen tím, co předvedli Žaneta Musilová a Metoděj Vykydal, takže ti byli další. Oba dva mají taneční background, ale do projektu perfektně zapadali nejen tím, co umí, ale i typologicky. A zbytek byl extrémně složitý. Musel jsem koukat na to, jak se představení hrají proti sobě, co se bude navzájem blokovat, jestli tam mám obsazení, které dokáže naplnit Fručkova a Lindina očekávání a udrží s nimi tempo, ale jestli taky dokážou takové téma převést do svého pohybového slovníku. A jestli tam mám dostatek lidí, kteří dokážou posouvat úroveň cirkusové techniky ještě dál. 

Rozhodl jsem se tedy, že oslovím ještě Tomáše Hrubého a Charlieho Wheelera, kteří si perfektně sedli během Cest, ale hlavně Okamžiku, kdy vytvořili ideální tandem pro skoky na teeterboardu. Tohle obsazení jsem doplnil Selmou Helman, která je jednou z nejlepších aerial straps akrobatů, co jsem kdy viděl. Chtěl jsem pracovat s Tomášem Brtem, který svojí pílí dokázal neuvěřitelné pokroky a na čínské tyči působí absolutně svobodně. 

Chyběl mi jeden dílek do skládačky. Potřeboval jsem sportovce. Někoho, kdo žije sportem, kdo myslí sportem, kdo je profi sportovec. Nemusel jsem sice chodit moc daleko, ale nebylo to jednoduché rozhodnutí ani pro mě a ani pro něj. Oslovil jsem našeho syna Matyáše, jestli by do takového projektu nešel. Matyáš řekl, že to nesmí ovlivnit jeho sportovní přípravu a že nebude tančit. Jak to dopadlo, už jste viděli sami.

To znamená, že v roce 2023 jsme potvrdili 10 účinkujících. Ale to netrvalo dlouho.

Ještě před tím, než jsme odlétali do Kanady, jsem se domluvil s paní doktorkou Karolínou Velebovou, jestli by naše herecké obsazení nemohlo u ní v Bodysolution Clinic absolvovat profesionální zátěžové testy. Důvod byl jednoduchý. Nikdo z nich, kromě Matyáše, nikdy takovým měřením neprošel. Sice se dostávají v rámci zkoušení na hranu svých fyzických možností, takže znají, co to je dotknout se hrany, ale tohle je něco úplně jiného. V jiném prostředí.

Všem se dělaly kompletní odběry krve, měření všech tělesných funkcí i s kompletním vysvětlením výsledků. Zátěžové testy jsme fotili, pozvali jsme skvělého fotografa Petra Joska, který se v posledních letech hodně zaměřuje na sportovní fotografii. Myslím, že se mu skvěle podařilo zachytit atmosféru zátěžových testů, to, co naši lidé prožívali, jak se v tom cítili a jak se vzájemně podporovali. 

Matyášovi nebylo úplně nejlíp, protože ho zátěžové testy zastihly po nemoci, takže to nebyl z mé strany ten nejrozumnější nápad, a Tomáš Brt měl zase ten den večer představení, a to byla také chyba. S paní doktorkou jsme se domluvili, že hledáme hranu jejich fyzických možností, tak si asi dokážete představit, jak všichni vypadali. Myslím, že testy u některých dopadly velmi dobře. Šlo o to, jestli dokážeme výsledky nějak uchopit a přetavit je do představení a nebo aspoň tuhle zkušenost.

Jak se později v roce 2024 ukázalo, tenhle zátěžový test byl velmi důležitý. Ani ne tak kvůli výsledkům, ale hlavně kvůli tomu, co se jim odehrávalo v hlavě.

Do týmu jsme přizvali také acrobatic designéry z Kanady. Vrhli jsme se na focení vizuálu, plakátu a taky na natáčení teaseru, který lidem pomáhá pochopit, jak takový projekt cítíme my. Připravovali jsme zároveň prezentaci St.artu pro kanadský festival nového cirkusu.

Focení vizuálu mi vždycky pomáhá. Musím totiž dostat celé představení do jednoho obrázku a je jedno, jestli to je fotka nebo grafika. Ale musím to dokázat říct v jedné větě. Dostat to do obrazu nebo do krátkého videa. V tomhle jsem asi obsedantní, ale vždycky mě uklidňuje, když pracuju se stejnými lidmi. A je jedno, na čem to je. Jsem na ně napojený a oni na mě, víme, co od sebe očekávat a kreativně společně posouváme jednotlivé výstupy dál. V případě tohoto představení byl fotografem Tomáš Třeštík, teaser točil Jan Pivoňka a Filip Kaleta a grafiku měl na starost Les Kanců s Michalem Kukačkou v čele. Samozřejmě tam nesměla chybět ani Pavla Kamanová ani Kristina.

Co se vizuálu týká, tak jsem od začátku věděl, jak se představení bude jmenovat. Že se prostě jmenuje St.art. Ta tečka je tam naschvál, protože pro mě je za tím schované úplně všechno. Můžete to číst jako svaté umění anebo také jako start. To byla tedy první informace, kterou jsem chtěl, aby na vizuálu byla, ta druhá bylo téma obětování se. Téma, kdy sportovec obětuje svůj čas, své tělo, možná někdy i daleko více, ale pro co? Takže nějaká forma abstrakce, také provokace hrát si s náboženskými symboly, ale nechat tam nějakou surovost a syrovost.

Přesně tak, jak jsem to cítil, tak tak jsem to vydal. Každá ta složka to někam dál posunula. Tomáš svým okem a kompozicí, Kristina kostýmem. A make-upem, ale taky souhrou s Tomášem, se kterým už spolupracuje a zná se opravdu dlouho.

A Michal Kukačka tomu za mě přidal odvážné písmo a taky jeden geniální nápad. Vzhledem k tomu, že já jsem tam viděl svatozář, jako symbol, nejen spojenou s názvem, ale také jako kruh, nejen cirkusový, ale také ten olympijský, tak Michal ty kruhy vzal a rozložil je tak, aby z jednoho kruhu vznikla svatozář. A to mi přijde fantastický. Takže jeden takový plakát byla souhra několika kreativních mozků.

Další téma bylo video. Tohle video se vytvářelo primárně pro cirkusové promotéry, agenty a ředitele festivalů. To znamená, že jsem tam potřeboval dostat daleko více informací než do jedné fotografie.

Pro natáčení jsme si vybrali prostor naší haly, které říkáme skleněnka. Pavla přišla s nápadem pěti ohromných kruhů, kde každý kruh reprezentoval jiné téma. Doping, medicínu, vědu. Klid, koncentraci, zónu. Kořeny, Řecko. Sport. A poslední kruh bylo nějaké naše vnitřní já. Natáčení i focení vizuálu bylo opět trochu punkové, ale za to můžu já. Vždycky mě něco napadne a často se to děje na poslední chvíli, takže pro všechny kolem mě to je trochu stres. 

Viktor Tauš nám půjčil skleněnou kostku, která pro mě znamenala sterilitu lékařského nebo vědeckého prostředí. Kruh celý z písku pro mě byl antické Řecko a první olympijský stadion v Olympii. Kruh s trampolínou a projekcí byl čistý sport. Díky projekci se nám ale podařilo vytvořit zajímavé obrazy na těle akrobata. Další kruh nesl téma vody. Absolutně jsem propadl filmu Deepest Breath a snažil jsem se dostat freediving na jeviště. Myslím, že na kameru se nám to dost povedlo, ale na jevišti to úplně nefungovalo. Ale pro účely teaseru to posloužilo skvěle. 

Část z téhle scény doufám bude i v představení. Když to čtete, tak už jste asi viděli představení, ale já v tuhle chvíli sedím v devátém patře výškové budovy v Tokiu ve čtvrti Asakusa a je 2. srpna. Takže nás ta hlavní část zkoušení teprve čeká. Poslední kruh, ten černý, byl pro mě tím nejdivadelnějším obrazem, kde jsme pracovali s různými loutkami, které reprezentovaly naše vnitřní já. Vhled do hlavy sportovce.

Video i klíčový vizuál jsme stihli připravit pro prezentaci v Kanadě, na jeden z největších cirkusových festivalů na světě.

Byli jsme mezi dalšími osmdesáti projekty, které jsou ve vývoji anebo už jsou ready on tour. Musím říct, že jsem byl nervózní prezentovat něco, co se ještě nezačalo zkoušet, prezentovat něco, co se sice rodí v našich hlavách, ale nic jiného kromě vizuálu a krátkého videa nemáme. 

Hlavně, letíte do Montrealu kvůli pětiminutové prezentaci. Takže mým úkolem bylo lidi nadchnout pro naše téma a zpracování. Myslím, že se to na jednu stranu podařilo. Na druhou stranu jsem byl frustrovaný, když jsem viděl, jak se změnil svět po covidu. Všichni se snaží, aby představení byla převoditelná v příručním zavazadle. 

Nejdůležitější bylo, jestli dokážete postavit scénografii za hodinu nebo za dvě, jestli jste závislý na jakémkoliv závěsném bodě. Všechno, co trvá dlouho na přípravu, všechno, kde musí být hodně lidí, všechno, co má závěsné body, je vlastně komplikace. Cítím, jako by nám někdo říkal, co je a co není toulávatelné představení. Přitom když se podíváte, s čím jezdí po světě činoherní klasické soubory, tak tam já ty limity nevidím.

Je pravda, že se nám podařilo nadchnout lidi pro potenciální uvedení našeho projektu v Kanadě, ale nepodařilo se nám sehnat žádného koproducenta. V tom máme zatím veliké mezery. Když všechno dobře dopadne, tak odehrajeme St.art v Montrealu v červenci 2026.

Chtěl jsem tuhle novou partu přivítat do rodiny a také jim říct ty základní důvody, proč tenhle projekt děláme. Osobní stránka celého zkoušení a hraní je pro mě vždycky důležitá. Nebudeme společně jeden den ani jeden měsíc. Podívejte se na představení La Putyka, hrajeme ho 16 let. Je to 16 let, kdy spolu všichni, co jsou na jevišti, prošli absolutně vším.

Chtěl jsem, abychom se mohli pomalu napojovat na projekt, abychom začali přemýšlet podobně. A když ne podobně, tak aby to ten projekt navigovalo správným směrem. Hlavně abychom se všichni chápali, proč to děláme, proč budeme stát na jevišti, co od toho projektu chceme my a co chceme, aby cítil divák.

Když jsme odjeli na residenci, tak jsem přivezl svoji kompletní knihovnu se sportovní tematikou a koukali jsme na filmy. Po zátěžových testech to byla zase jiná forma inspirace, knihy a audiovizuální obsah.

Obě dvě setkání probíhala mimo divadlo, to je vždycky extrémně přínosné. Lidé se soustředí úplně jinak, mají hlavu víc v klidu a nejsou ve tmě divadelního sálu, kde už tak trávíme velkou část našich životů.

Mám už osobní zkušenost ze dvou projektů, které jsem buď režíroval, nebo jsem v něm hrál. Oba dva se tam zkoušely. A vždycky se ta atmosféra, která se těžko popisuje slovy, propsala do samotného představení. Ať už to bylo představení Dolls nebo projekt Black Black Woods, které režíroval Jozef Fruček a Linda Kapetanea.

Když jsem chodil po Athénách, navštěvoval jsem místní galerie a muzea, tak jsem měl takový zvláštní pocit, že zkouším na výjimečném místě. Ty kořeny jsou přímo hmatatelné všude kolem vás.

A co se týká sportu, tak je to ještě silnější. První olympijský stadion a jeho architektura. Homér a jeho první zmínka o sedmi sportovních disciplínách. Sochy. Božstva. Hudba. To všechno bylo to, za čím jsme přijeli.

A hlavně jsme jeli za Jozefem a za Lindou. Vytváří choreografie, pohybový slovník, ale také jsou pro mě důležitými partnery v celém procesu zkoušení.

Jozef s Lindou jsou výjimečná dvojice. Poprvé jsem je viděl na jevišti v představení Blush, které v pražském divadle Archa uváděl vlámský soubor Ultima Vez. V té době jsem byl společně s režisérským tandemem SKUTR v Arše jako resident, takže jsme měli přístup kamkoliv, byli jsme na domácí scéně. Čekal jsem po představení na tanečníky, abych je poznal osobně. Najednou se otevřely dveře a po tomhle fantastickým představení vstoupili do divadelního foyer bohémové. Zářila z nich neuvěřitelná energie, bohémství, svoboda, ale také hrdost na to, v jakém představení tančí.

Uplynulo pár měsíců a já jsem zjistil, že pražský soubor oslovil Jozefa a Lindu, aby choreografovali představení pro něj. Soubor se jmenoval DOT504. První představení bylo Holdin‘ Fast. Myslím, že to přineslo nový vítr na českou taneční scénu a já jsem Jozefa a Lindu začal sledovat mnohem víc. Sledoval jsem nejen jejich choreografickou spolupráci, ale také jejich vlastní tvorbu. Vždycky jsem cítil odvahu a svobodu dělat představení jen tak, jak cítí právě oni dva. To, za co by se oni dva nedokázali postavit, tak by se v představení nikdy neobjevilo.

Poprvé jsem je oslovil, když jsem tvořil představení Dolls. Byl to první projekt, kde jsem pracoval jen se zahraničním obsazením. Všech pět akrobatů vystudovalo prestižní francouzskou cirkusovou univerzitu CNAC. S Lindou a Jozefem jsme zkoušeli společně jeden týden v Athénách a pak dva týdny v Marseille.

Jejich myšlení mě nadchlo a přivedlo mě k nápadu dát jim celý projekt v jejich vlastní režii. K mému překvapení řekli ano a my jsme společně s mým tátou a naší kapelou odlétali znovu do Athén. Celý týden jsme seděli u stolu a povídali si, o čem budeme představení dělat a proč. Táta se mě po několika dnech zeptal, kdy začneme zkoušet a Jozef odpověděl: „My už dávno zkoušíme, taťko.“

Byl to ohromný zážitek. Skladatel Vassilis Mantzoukis nám poskytl jeho zkušebnu Baumstrasse a k celému představení skládal hudbu. Perikles dělal k představení light design. Michal Pěchouček dělal scénografii. Kristina kostýmy a produkci zaštiťoval Michal Sikora. Byl to pro mě zlomový projekt. Byl o odvaze riskovat úplně všechno. 

Žádná salta, trampolíny, houpačky, ale jen dva herci a šestihodinové představení. Ten risk se vyplatil. Představení ukázalo nejen odvahu celé company, ale také nám dodalo pocit svobody, možnost stále riskovat a objevovat, kudy se můžeme vydat, jaké výrazové prostředky použít, jak tvořit jinak. Zjistili jsme, jak se neupínat na očekávání publika, že od nás uvidí jen to, co čekají. Aby nám diváci také umožnili experimentovat. Možná jsme nějakého diváka ztratili, ale určitě jsme nějaké nové i získali.

Do BBW se Řecko propsalo extrémně. Žili jsme s tátou pod Akropolí, zkoušeli jsme v malé zkušebně, žili jsme v jednom malém bytě společně a byli jsme si s tátou fyzicky tak blízko, jako naposledy když mě táta jako dítě držel v náručí, jenže tentokrát jsem v náručí držel já jeho.

I proto, pro všechny tyhle emoce, zážitky a zkušenosti, jsem chtěl začít zkoušet v Athénách. Z Prahy jsme vyrazili celý široký tým. Akrobaté a tanečníci ve složení: Šárka Říhová, Helena Nováčková, Žaneta Musilová, Selma Helman, Tomáš Hrubý, Martin Kadrnožka, Charlie Wheeler, Matyáš Novák. Z hereckého obsazení odstoupil Tomáš Brt. Upřímně mě to mrzelo, ale chápal jsem to. Po několika letech v CLP se chtěl vydat svojí vlastní cestou a snil o společném představení se svojí partnerkou Pavlínou Podzimkovou. A to se jim v létě 2025 podařilo. Dále s námi letěla Pavla Kamanová za scénografii, Kristina Záveská za kostýmy a Tereza Chlupáčová jako project manager. A také brácha Vítek za scénář a spoluautorství.

Měl jsem v hlavě několik scén a obrazů, které jsem chtěl vyzkoušet. A hlavně jsem přinesl grafický návrh scénáře, který byl velmi jednoduchý, ale pro mě zásadní. Skica scénáře obsahovala vertikálu, horizontálu, jeden kruh, po kterém jde sinusoida a řadu symbolů.

Horizontála znamenala rozdíl mezi počátkem sportu a sportem 21. století. Tahle linka znamenala také povrch planety, kde se nachází všechna sportoviště světa, kde jsou sportovci obklopení miliony fanoušků, kde na ně svítí světla televizních kamer a kde cítí tlak. Tlak očekávání, tlak, který si vytváří člověk sám na sebe.

Vertikála bylo minus 253 metrů pod hladinou moře, kam se člověk potopil na jeden nádech a na druhém konci Mt. Everest, kam člověk vyšel bez pomoci šerpů a kyslíku. Tyhle dva extrémy ukazovaly také sportovce, kteří už nejsou obklopeni davy diváků a televizních kamer, ale jsou tam převážně sami a spjati co nejblíže s přírodou.

Kruh znamenal cyklus života profesionálního sportovce, od prvního momentu, kdy jsme vrcholovému sportu propadli, kdy jsme se nadchli, kdy jsme byli inspirováni, kdy jsme měli nějaký vzor, ať už jím byl táta, máma, brácha, nebo nějaký lokální nebo světově známý sportovec. Na tomhle kruhu bylo spoustu malých dalších kruhů a sinusoid. Něco byl trénink, něco bylo zranění, něco byl konflikt s trenérem, něco bylo vítězství, něco byla prohra. Tohle bylo pro mě představení v symbolech a čarách. A teď jak ho převést na jeviště? K tomu nám sloužila první laboratoř.

Jozef domluvil přednášku paní profesorky z athénské university, která nás zasvětila do české historie nejen sportu, ale i umění.

A hned jsme šli zkoušet. Tím, jak jsme v prostoru neměli vůbec nic, tak jsme začali pracovat jen s vlastními těly a jednoduchými rekvizitami. Musím říct, že tohle bylo jedno z nejplodnějších období. Za krátkou dobu se nazkoušelo extrémní množství zajímavého materiálu. Jediný materiál, který jsme si přivezli z Prahy byla kimona a pásky z juda a dva cyr wheely. Do Prahy jsme se vraceli nabití, ale také se spoustou otázek.

Tahle laboratoř byla zaměřená na testování cirkusových disciplín, materiálů a hlavně setkávání se se sportovci.

Zkoušeli jsme první odhody oštěpů do zavěšené sítě, zkoušeli jsme speciální head harnessy, které využívají piloti Formule 1 pro jejich trénink krčních svalů. Zkoušeli jsme různé možnosti využívání trampolíny pro různé scény. Hodně jsme se věnovali také freedivingu – chtěl jsem přinést tuhle kvalitu pohybu na jeviště, společně s Helenou jsme hledali ten ideální pohyb jako pod vodou, ale ve vzduchu. 

Není to jen otázka toho fyzického materiálu, ale také otázka, jak je celý systém zavěšeného kruhu vymyšlen a jak funguje tak, aby tam byla ta ideální plynulost pohybu. Zkoušeli jsme rotační stage. Zkoušeli jsme skoky na teeterboardu a hlavně jsme se snažili sjednotit akrobatické dovednosti castu. K tomu nám pomáhal André St.Jean a Nico Lagarde z kanadského Montrealu.

V téhle zkoušecí fázi jsem chtěl stále hledat, objevovat, chtěl jsem nás nechat inspirovat se všude kolem nás. Nechtěl jsem, abychom moc věcí fixovali, ale abychom hledali. Vedle toho ale samozřejmě musely probíhat jednotlivé technické tréninky tak, aby si lidé své disciplíny udržovali a v lepším případě je posouvali.

A tak jsme začali na zkoušky zvát vrcholové sportovce, kteří nám buď dali trénink, anebo jsme se s nimi mohli setkat, popovídat si a ptát se.

První setkání bylo s Jirkou Beranem. Ten nás samozřejmě odzbrojil hned na začátku, protože z tašky vytáhl olympijskou medaili z Paříže, to byl pro mě hrozně silný zážitek. Vzpomněl jsem si na to, jak jsme spolu vytvářeli během covidu St.art, kde s námi stál na jevišti a teď nám jde dát trénink a jen tak mimo řečí vytáhl tu nádhernou medaili z jeho životního zápasu. Všichni měli šanci si vyzkoušet nejen výstroj určenou pro kord, ale také absolvovali trénink.

A dál už to šlo jedno za druhým. Atletický sprinterský trénink s Honzou Velebou na stadionu Dukly. Opět nás v tomhle projektu podporuje člověk, který s námi v roce 2022 stál na jevišti. Tenhle trénink třeba se mnou dost zamával. Bylo mi pěkně zle. Myslel jsem si, nebo teda aspoň moje hlava si myslela, že běhám jako před dvaceti lety.

Trénink v kordu i sprintu pomalu začal ukazovat veliké nebezpečí celého projektu. Já jsem to trochu tušil, ale nepřipouštěl jsem si to. Myslel jsem si, že to chce jen čas a že se to tam vyloupne, nebo že to dokážeme přeci najít. Že dokážeme udělat představení o vrcholovém sportu a že ho dokážeme přenést i na jeviště, ale to už tehdy byl veliký omyl.

Další trénink jsme se rozhodli mít pod vodou. S Helenou jsme se snažili najít ideální pohyb ve vzduchu, který by vypadal jako pohyb pod vodou. Něco jsme objevili, ale furt to nefungovalo. Tak jsem poprosil Terezu, naší produkční, aby domluvila dvouhodinový trénink ve freedivingovém bazénu, kde bychom pod vodou dokázali nainstalovat zavěšený kruh a mohli bychom chvíli trénovat pod vodou a pak tuhle zkušenost přenést do tréninkové haly.

Na rozdíl od atletického tréninku, kde jsme hned pochopili, že zvládnout techniku běhu nelze ani za týden, ani za měsíc a ani za rok, a že nikdy nebudeme vypadat jako atleti, tak tenhle vodní trénink se vyplatil. Helena se vrátila na zkušebnu a já jsem najednou viděl úplně jiný pohyb, viděl jsem tu iluzi, kterou jsem očekával. Najednou to začalo fungovat.

Taková příprava na představení mě strašně baví. Kéž by to mohlo být pokaždé. Vždycky se snažím, abych se nejen já, ale celý tým mohl do tématu ponořit, abychom ho mohli navnímat ze všech úhlů pohledu a taky abychom něco z toho mohli zažít. Je to asi jako když točíte film a produkce vám umožní se na roli pořádně připravit, když to ta role potřebuje. Jako měl třeba Václav Neužil na Zátopka. 

Pro mě osobně to je hrozně inspirativní. Některý členům týmu se to možná v tu chvíli zdá zbytečné se potápět pod vodu a hledat to, ale já jsem si jistý, že všechno to, co jsme během zkoušení prožili, bude ve finále v představení cítit. Nemůžu si tím být jistý, ale věřím tomu.

Na konci každého bloku zkoušek byla veřejné prezentace pro lidi z našeho divadla nebo pro pozvané hosty. Důvody byly dva. Zaprvé, abych mohl dostat zpětnou vazbu, která je pro mě důležitá a zadruhé, aby si všichni pomalu zvykali na diváky. Někdy se stane, že pokud zkoušíte takhle dlouho a jste zavření ve zkušebně bez jakéhokoliv styku s jakýmkoliv okem zvenčí, tak se to na premiéře dostane do úplně jiné atmosféry, tempa i nálady. Já to takhle dělám rád. Mě to baví. Je to adrenalin a stále sebe a tým připravuju na to, jak to bude vypadat ve finále.

Tvůrčí tým navštívil různá tréninková centra a na vlastní kůži si vyzkoušel několik sportů i tréninkových metod, kterými profesionální sportovci běžně procházejí. Šlo například o seznámení s technikou hodu oštěpem, sprint na 100 metrů nebo absolvování zátěžových testů.

Jak se tato zkušenost promítla do jejich tvorby v rámci představení? V čem byla inspirativní v osobní rovině? Jak blízko vnímají akrobacii a tanec k vrcholovému sportu? Anebo jaký je jejich osobní vztah ke sportu?

Hodně jsem se k tomuhle setkání upínal. Přikládal jsem mu velkou váhu. Podařilo se nám na jedno místo dostat taková jména jako je Vavřinec Hradilek, Eva Adamczyková Samková, Jakub Voráček, Karel Poborský, Radek Jaroš, Petr Vabroušek, Gabriela Satková, Tereza Martincová, Lukáš Musil, Jan Veleba, Lukáš Krpálek. Z Řecka přiletěl Jozef Fruček, z Belgie Selma Helman a Metoděj Vykydal myslím přijel z Holandska.

Všichni jsme si dali záležet, aby tohle setkání hezky vypadalo a bylo dobře připravené. Kolem celé místnosti byla vylepená jednotlivá slova, která pro mě mají v projektu největší význam – ikona, vzor, idol, bůh, výhra, prohra, dril, trénink, zranění, tlak, očekávání, samota, euforie, emoce, blok, obětování se, hlava, bolest, vášeň, rituál, zóna.

Pak slova, která ukazují spojení a rozdílnosti mezi sportem a uměním. Na stole byly desítky knih se sportovní tematikou. Celý prostor byl nasvícen a barevnosti na stole byly v barvách naší státní vlajky.

Musím se přiznat, že jsem byl strašně nervózní. Měl jsem na celý kulatý stůl dvě hodiny: chtěl jsem představit projekt a jít hned na otázky, které by nám pomohly projekt zase posunout. Na začátku jsem řekl, že tenhle kulatý stůl nás může posunout, může nás vytočit úplně jiným směrem, anebo projekt může zastavit. No a stalo se to, co jsem nejméně očekával. Ztratil jsem se. Ocitl jsem se tam, kde jsem se nikdy neocitl. V prostoru, kde jsem byl absolutně sám a volal jsem: „Haló, je tady někdo? Dokážete mi prosím pomoct?“ Rozplynulo se úplně všechno, neviděl jsem ty svoje obrazy, neviděl jsem scénografii, neviděl jsem to obsazení, neviděl jsem vůbec nic.

Po tom, co jsme měli tréninky v šermu, atletice, v judu s Adolfem Zikou, Bodytecu s Věrkou Brucknerovou a také boxu s Jozefem jsem už cítil, že něco nefunguje. Teď jsme se ocitli v prostoru, kde naši herci seděli proti olympijským vítězům, mistrům světa, vicemistrům Evropy, těm nejlepším ve svém oboru. A já jsem viděl, jak každý ten sportovec je fyzicky definovaný, utvořený tím sportem, jeho disciplínou, každý byl jiný tak, jak jeho sport vyžaduje, každý měl jinak velké jiné svalové partie, každý byl ztělesněním svého sportu a hlavně všechny, ať už dělali jakýkoliv sport, spojovala vášeň, a hlavně jejich sportovní mind-set.

Proti nim seděli generačně velmi podobní lidé, kteří jsou spojeni cirkusovým uměním, to je utváří, to je definuje. A hlavně ta svoboda a neměřitelnost jejich výsledků.

A já věděl, že nedokážu přenést vrcholy sportu na jeviště. Nedokážu to s tímhle týmem.

Bohužel měl pravdu. A ukázalo se to během pár týdnů.

Takže nejen to, že jsem přišel o to, co jsem v hlavě viděl od roku 2018, nezbylo tam skoro nic, ale ještě jsem netušil, že přijdu i o další dva členy týmu.

Měl jsem za sebou několik těžkých dnů, kde jsme o tom debatovali s Vítkem, jakým směrem se ubrat. Jeden z těch zásadních problémů byl, že když jsme se snažili jakýkoliv sport přenést na jeviště a adaptovat ho třeba do nějaké z cirkusových disciplín, tak jsme vypadali trapně, byla to spíš taková parodie na sport. Člověk viděl a zjistil, že to, co ti jednotliví sportovci věnovali svému sportu, kolik času a energie, tak se propsalo do jejich DNA, prostě jejich pohyb vypadal plně automatizovaně a v tom byla ta nádhera. Jenže my máme na přípravu rok. A já jsem viděl, že ani ten rok nám nestačí.

Přišel jsem za celým týmem a řekl jsem jim narovinu, kde jsem a co se mi děje, a že se omlouvám, ale že jsem se ztratil. A že budu od nich od každého potřebovat support a hlavně klid na to, abych se dokázal vrátit a nebo najít cestu ven.

Zkoušeli jsme dál a připravovali se na poslední work in progress. Hodně jsem začal experimentovat s různým sportovním vybavením a sportovním oblečením, dával jsem prostor pro akrobatické tréninky, ale stále si nebyl jistý. Potřeboval jsem čas bez zkoušení a ten jsem neměl.

Tereza domluvila moje a bráchy setkání s Marianem Jelínkem. Dlouho jsme se bavili o tom, proč to vlastně děláme a hlavně jsme se bavili o situaci, kde jsme se ocitli. A Marian mi řekl jednu důležitou věc, která mi pomohla celý projekt znovu nakopnout: „Rosťo, jestli chcete pochopit, o čem je sport, tak musíte přečíst Marca Aurelia, Homéra a Platóna.“

Skvělý. Já se svým ADHD, kdy mám problém přečíst jednu stranu normálního textu bez toho, aniž bych ztratil koncentraci, jsem okamžitě běžel do knihkupectví, knihy jsem si poctivě nakoupil a začal jsem je číst. Zvykal jsem si dlouho, ale věděl jsem, že potřebuju jiný směr, že potřebuju pomoc a Marian mi ji nabídl.

Tohle byl po kulatém stole další zlomový moment.

Do work in progress se to nepodařilo propsat, ale i tak jsme dokázali odehrát 90 minut materiálu asi pro 40 diváků. Bylo tam všechno, co jsme za ty měsíce dokázali nazkoušet a co už v tom představení v tuto chvíli dávno není. To je paradox.

Další den jsem sice měl mít po dlouhé době volno, ale řekl jsem jí, že si čas udělat. Ani mě nenapadlo, o čem se mnou chce mluvit. 

Když jsme se následující den potkali, mně, bráchovi a provozními řediteli oznámila, že z projektu odchází, že už před hodinou podepsala smlouvu s jinou company ve Francii. Vůbec jsem to nechápal. Protože ona byla jednou z těch, kteří se hlásili na konkurz konkrétně do tohoto projektu. Bylo to hodně bolestivé. Její role v projektu byla extrémně důležitá, postavená na aerial straps, dichatgsciplíně, která vyžaduje vysokou cirkusovou úroveň. Byl to absolutně odlišný odchod než u Tomáše Brna, který to řekl před začátkem zkoušení, přišel s tím včas a s rozumným argumentem. Vítek na to koukal s nadhledem a hledal paralelu se sportem, kde se tohle děje asi daleko častěji.

Hned po Vánocích mě čekala další rána, která ale byla daleko horší než v případě Selmy Hellmann. Odchod oznámil Tomáš Hrubý. Chtěl odejít studovat do zahraničí. Což samo o sobě zní skvěle, ale s Tomášem jsme se dohodli, že teď bude zkoušet St.art a po roce hraní najdeme alternaci, aby mohl odejít. Kvůli Tomášovi s St.artu se totiž do Prahy přestěhoval z Británie Charlie Wheeler. Oba dva měli spolu v představení skákat na teeterboardu. Sami dva. Odchod Tomáše tak nejvíce ovlivnil Charlieho, protože v představení přišel o partnera. A to pro mě bylo to největší zklamání. Kdybych to věděl pár měsíců dopředu, tak Tomáše do projektu vůbec nezapojuju a našel bych Charliemu jiného parťáka a nebo bych o celém představení od začátku přemýšlel úplně jinak.

Tomášovi školu přeju. Není moc lidí, kteří se na zahraniční školy z Česka dostanou. Takže je to ohromný úspěch. Ale pro představení to byla rána. A pro mě osobně taky.

Trvalo několik měsíců, než jsme si s Tomášem k sobě našli cestu. V tuhle chvíli jsme společně v Japonsku, kde reprezentujeme naši zemi na Národním dnu České republiky v rámci výstavy EXPO ÓSAKA 2025.

Díky kulatému stolu, díky Marianu Jelínkovi, díky odchodu Selmy a Tomáše, tak tenhle projekt prošel takovými vzlety a pády, že bych to třeba před deseti lety ještě vzdal. Pro mě osobně je ale tohle téma tak důležité a tak fascinující, že jsem hledal cesty, jak pokračovat dál. Herecké obsazení se semklo, celý ten tým mi potvrdil, že chce pokračovat dál. Tak jsem se ponořil do hlubin své hlavy a hledal, kudy se vydat.

V představení jsem chtěl vytvořit minimálně tři části. Overturu, která by nás měla vzít do počátků sportu a vlastně možná daleko dál, k prvnímu pohybu, ze kterého sport vychází, k běhu. K běhu o život, abychom nebyli chyceni. K běhu, abychom ulovili, k prvnímu hodu kamenem a nebo oštěpem. K vesmíru a planetám, které ovlivňovaly první sportovní hry indiánských kmenů. Bylo to na jednom kusu papíru.

Run for life, Gods, Javelin, Titans, Universe, and Horses. Tohle jsme chtěli nazkoušet za týden v Athénách. A díky absolutní otevřenosti všech a hlavně Jozefa a Lindy jsme se opravdu ke všem scénám dostali a do Prahy jsme přiváželi 29 minut nového materiálu.

A nejen to.

Do Athén jsme přijeli v sedmičlenném hereckém obsazení a odjížděli jsme v osmi. Stále jsme hledali jednoho člena. Linda mi nabídla, jestli se nemůže přijít podívat na naši zkoušku Xenia, tanečnice a pozemní akrobatka z Athén. Přišla na jeden den, pozvali jsme ji i na druhý a takhle s námi strávila celý týden. Poslední den jsem ji nabídl, jestli se nechce stát členkou projektu St.art.

Další týden přiletěla do Prahy.

Věděl jsem, jak přesně vypadá přechod mezi první a druhou půlkou. Chtěl jsem hodně radikální střih. Ale ten dost závisí na celkovém scénografickém pojetí.

Scénografie se ale stále vyvíjela tak, jak se měnilo obsazení a různé cirkusové disciplíny.

Opět jsem cítil, že jdeme správným směrem.

Na zkoušku se přišel podívat Maksim Komaro, který měl pro mě velmi důležité poznámky k celému procesu a posouval to společně se mnou blíže k cirkusovému umění než k divadlu. Maksim má takový imaginární DJ pultík, na kterém má čudlíky divadlo, tanec, cirkus a humor. A v každé scéně tyhle čtyři čudlíky vyvažuje jinak. Jednou volí cirkus up, podruhé humor down. Byla to ta nejzábavnější část, začít o tom uvažovat takhle.

Přiletěl Jozef s Lindou a začali jsme stavět i pohybový materiál do druhé půlky představení. Stavěli jsme tým na zvuk. A dělali první světelné a zvukové zkoušky. Testovali jsme společně s Karlosem laser a různé typy divadelních i filmových světel, které bychom mohli v představení využívat.

Našli jsme nádherný věci pro Helenu Nováčkovou na zavěšených kruzích, pro Matyáše na trampolíně, pro kluky na cyrwheelu a našli cestu, jak pracovat s horolezeckou stěnou. Cítil jsem, jak se to začíná všechno skládat. Zároveň jsem ale nechtěl všechno fixovat a snažil jsem se ještě mít možnost hledat a experimentovat.

Začalo se propisovat Řecko, všechna setkání a všechny naše sportovní tréninky.

Měli jsme další atletický trénink, tentokrát s Barborou Špotákovou a opět na Dukle. Začali jsme se soustředit už jen na to, co bude skutečně v představení.

Měli jsme také první zvukovou zkoušku nové zvukového systému v divadle. K tomu mě osobně inspiroval divácký zážitek z roku 2024 z londýnského národního divadla. Takový zvukový design, jaký jsem slyšel při představení Mnemonic souboru Complicité Simona McBurneyho, jsem v životě neslyšel. Měli jsme možnost se setkat online s Garethem Fryem, který se na tomhle představení podílel.

Některé dny jsme zkoušeli dokonce i na jevišti, což je takhle dlouho před premiérou neuvěřitelný luxus. Ale mělo by to být normální, zvlášť u autorských projektů.

Počet lidí, kteří mají nějaký vzor, poklesl za poslední tři roky o 5 procentních bodů – z 46 % v roce 2022 na 41 % v roce 2025. Podobně se snížilo i vědomé využívání vzorů jako strategie k dosažení cílů: z 18 % na 14 %.

Z průzkumu je ale patrné, že nejde o jednotný trend. Mladí lidé (15–17 let) si vzory drží nejvíce – až 81 % z nich uvádí, že nějaký mají. S přibývajícím věkem tato míra postupně klesá, u lidí ve věku 50–65 let už jen na 56 %.

Podobně významné rozdíly se ukazují i mezi muži a ženami – muži si své vzory drží stabilněji, zatímco mezi ženami, zejména ve věku 55–65 let, je patrný největší propad. Tam podíl těch, které uvádějí, že mají vzor, klesl pod 50 % – a právě u nich se nejčastěji objevuje zklamání ze svých původních vzorů. Dodatečný výzkum navíc ukázal, že významnou roli v této ztrátě důvěry sehrály sociální sítě, které často odhalily nedostatky a rozpory v životě jejich idolů.

Data z roku 2022 už ukazovala, že mít osobní vzor je silným prediktorem pocitu životního úspěchu. Mezi nadprůměrně úspěšnými lidmi je podíl těch, kdo mají vzor, výrazně vyšší než u podprůměrně úspěšných. To potvrzuje, že i když se vzory aktivně nevyužívají jako nástroj seberozvoje (jen malá část Čechů to deklaruje), jejich přítomnost v životě je významnou výhodou.

Jenže platí i opak. Pokud se nám v nějaké oblasti nedaří, přestáváme se se svými vzory identifikovat. Často je opouštíme proto, že nám připomínají selhání. Když je těžké být dobrým rodičem, vzdáváme se tohoto ideálu. Když sociální sítě komplikují udržování přátelství, upouštíme od hodnot kamarádství.

Na datech je vidět, že se to odráží i v dlouhodobém trendu. Klesá počet lidí, kteří deklarují, že v dětství měli vzor – údaj, který by přitom měl být stabilní. Podobně, s věkem ubývá těch, kteří si své dětské vzory pamatují. Jak stárneme, začíná být jasnější, čím už nikdy nebudeme – a tak vzory vytěsňujeme spolu se starými sny.

Více než polovina Čechů (51 %) měla v dětství nějaký vzor. A není to jen nostalgie – 61 % dospělých přiznává, že jejich dětský vzor je zásadně ovlivnil i v dospělosti.

Data ukazují, že to není jen pocit: mezi nadprůměrně úspěšnými lidmi je třikrát více těch, kdo si jasně pamatují svůj dětský vzor, než mezi těmi, kteří se považují za méně úspěšné. Dětský vzor tedy koreluje s úspěchem podobně silně jako vzor v dospělosti.

Je ale třeba určité opatrnosti. Úspěch i neúspěch často zpětně přepisují náš životní příběh tak, aby dával smysl. To, co dnes považujeme za zásadní vliv, může být i výsledkem toho, jak sami sobě vyprávíme vlastní cestu.

Struktura vzorů se v čase nemění. Přestože celkový počet lidí, kteří deklarují, že mají vzor, klesá, samotné zdroje inspirace zůstávají stále stejné. Nejčastěji jsou to rodiče, přátelé, životní partneři, kolegové nebo učitelé.

Data ale ukazují zajímavý detail. V našem okolí existují dvě skupiny, které mají pro formování vzorů mimořádný význam – nadřízení v práci a učitelé.

Lidé, kteří se považují za úspěšné, uvádějí tyto vzory výrazně častěji: kolegy nebo šéfy zmiňují dvaapůlkrát častěji než ostatní a učitele dokonce sedmkrát častěji. Jinými slovy, prostředí, ve kterém pracujeme nebo ve kterém se vzděláváme, má zásadní vliv na to, kým se necháme inspirovat.

Ženy často hledají inspiraci v silných ženských postavách, které dokázaly skloubit péči o domácnost s veřejným působením. Pro 34 % Češek je právě taková figura klíčovým vzorem, protože ukazuje, že obě role se dají spojit.

Muži naopak častěji vyhledávají vzdálenější, „velké“ vzory mimo své bezprostřední okolí. Sledují především signály úspěchu a výjimečnosti. Inspiraci tak hledají u sportovců, cestovatelů, herců, aktivistů, hrdinů národního odboje, státníků nebo reformátorů.

Specifickou skupinu tvoří mladí lidé ve věku 15 až 17 let. Ti jednoznačně favorizují sport. Je to generace, která má pravidelný tělocvik a řada z nich se aktivně věnuje sportu, proto je pro ně tento svět přirozeným zdrojem inspirace.

Když kulturu rozdělíme na jednotlivé oblasti, výsledky se liší. Hudbu považuje za zdroj vzorů 64 % respondentů, zatímco divadlo pouze 41 %. Hudba – podobně jako sport – produkuje silné osobnosti a celebrity, které se díky kombinaci úspěchu a známosti stávají jasnými kandidáty na vzory.

Nejčastěji jsou to stále rodiče či prarodiče (56 %), životní partner (45 %) a přátelé (43 %). Teprve poté následují děti (36 %) a sportovci (27 %).

Z kulturní oblasti jsou nejvýraznější vzory zpěváci a muzikanti (21 %), herci a herečky (20 %) a spisovatelé či spisovatelky (17 %). Umělci, výtvarníci a designéři se objevují u 13 % respondentů.